Pohanské kořeny jara: co je pravda, co mýtus a proč se to stále plete

Když se dnes řekne „pohanské kořeny jara“, internet zpravidla během chvíle vytáhne bohyně, zajíčky, ohně, vejce a odvážné věty o tom, že „všechno už tu bylo dávno před křesťanstvím“. Něco z toho stojí na pevných historických nohách. Něco je poctivá lidová tradice, která opravdu sahá hluboko do minulosti. A něco je spíš moderní směs přání, romantiky a polopravd, která zní krásně, ale s dějinami zachází dost volně.

Právě jaro je v tomhle směru ideální terén pro omyly: je plné silných symbolů, proměny, světla a nového začátku, takže se na něj rádo lepí skoro všechno. Historie je ale zajímavější právě tehdy, když ji člověk nemusí přikrášlovat.

Pohanské kořeny jara existují. Jen nebývají tak jednoduché, jak se tvrdí

Začněme tím, co je skutečně dobře uvěřitelné a historicky podložené. Jarní obřady a slavnosti jsou starší než křesťanství a není na tom nic překvapivého. V zemědělských společnostech byl návrat tepla, světla a růstu natolik zásadní událostí, že si o rituál přímo říkal. Jaro neznamenalo jen hezčí počasí. Znamenalo začátek práce na poli, návrat dobytka, naději na úrodu a doslova větší šanci přežít další rok. Proto se s ním v Evropě i mimo ni spojovaly slavnosti ohně, vody, zelených větví, prvních květů i symbolů plodnosti. To je historický základ, od kterého má smysl se odpíchnout.

První důležitá korekce ale zní: „pohanské jaro“ nikdy nebylo jedna jednotná evropská tradice. Neexistoval žádný společný jarní manuál, podle něhož by se od Irska po Balkán slavilo stejně. Byly tu keltské, germánské, slovanské i další místní okruhy, každý s jiným kalendářem, jinou symbolikou a jinými zvyky. Když dnes někdo mluví o „starém pohanském jaru“ jako o jedné věci, většinou spíš míchá různé tradice dohromady, než aby popisoval konkrétní dějiny.

Co má reálný historický základ

Jedním z nejpevnějších příkladů jsou jarní a předletní ohňové slavnosti. V gaelském prostoru je historicky doložen Beltane, svátek na začátku května, spojený s ohni, ochranou dobytka a přechodem do letní části roku. Není to jarní rovnodennost a není to „keltské Velikonoce“, jak se někdy píše. Je to samostatný sezónní svátek s vlastní logikou, doložený ve starých pramenech a pozdější lidové tradici. Právě takové příklady ukazují, že pohanské kořeny jarních a sezonních obřadů nejsou výmysl — jen je potřeba je nepřesouvat mechanicky tam, kam se hodí modernímu vyprávění.

Velmi silný historický základ mají i slovanské obřady vynášení smrti či Morany, známé u nás jako vynášení Mařeny nebo Morany. Zvyk vynést slaměnou figurínu představující zimu a smrt z vesnice, spálit ji nebo utopit a pak se vrátit s ozdobenou zelenou ratolestí nebo „létem“, je v českém, moravském, slovenském a polském prostoru dobře doložený ve folkloru. Jde o krásný příklad starého sezonního rituálu, v němž se symbolicky loučí zima a vítá nový vegetační cyklus. Přesný původ jednotlivých vrstev se těžko určuje, ale že tu opravdu pracujeme s velmi starým jarním obřadním typem, o tom historici a etnologové pochybují mnohem méně než o internetových legendách s bohyní Ostarou a zajíčkem.

Historicky věrohodné jsou také jarní obřady se zelení, stromem nebo májkou. Májka, májové větve, tanec kolem máje a další zelené slavnosti jsou v Evropě dobře doložené minimálně ve středověku a raném novověku a často se vykládají jako pokračování starších jarních a plodnostních motivů. Tady je ale fér přidat brzdu: „pravděpodobná návaznost“ ještě není totéž co přímá nepřerušená linka do předkřesťanského pravěku. Májka má velmi silný historický základ jako evropský jarní zvyk, ale přesný rodokmen každé její stužky a větve nikdo poctivě nedopíše.

A teď to, co se často tvrdí až moc sebejistě

Nejznámější jarní mýtus dneška zní asi takto: Velikonoce jsou vlastně svátkem bohyně Eostre nebo Ostar y, od níž pochází zajíček, vejce i celý svátek. To zní elegantně, jenže realita je mnohem opatrnější. O anglosaské Eostre máme velmi málo přímých zpráv; klasicky se uvádí Beda, který zmiňuje jméno měsíce spojené s bohyní, ale to je z hlediska důkazů opravdu málo. Moderní představa „prokázané starogermánské bohyně jara se zajíčkem a vejci“ je mnohem pevnější v novodobé imaginaci než v pramenech. Z Eostre nelze poctivě udělat dobře doloženou pan-germánskou vládkyni jara, kolem níž by se dalo bez pochyb vystavět celé dnešní velikonoční vyprávění.

Ještě slabší je tvrzení, že zajíc nebo králík byl „posvátné zvíře Ostary“, a odtud se prý vzal velikonoční zajíček. Tohle je přesně ten typ věty, který se opakuje tak dlouho, až začne znít jako hotový fakt. Jenže spojení Ostary a zajíce je pozdní a spekulativní, ne pevně doložené starověké dědictví. Historicky uchopitelnější je něco jiného: velikonoční zajíc se objevuje v protestantských oblastech Evropy, zejména v německém prostředí, v raném novověku a výrazněji se šíří od 17. století. Jinými slovy: velikonoční zajíček je skutečný historický fenomén, ale jeho stopa vede mnohem spíš do novověkého lidového křesťanského prostředí než do spolehlivě doloženého kultu dávné bohyně.

Podobně přitažlivý a podobně nespolehlivý je slogan „Easter = Ishtar“. Ten funguje výborně na sociálních sítích, protože zní odvážně a odhalovačně, jenže historicky kulhá. Křesťanské Velikonoce vycházejí ze vztahu k židovskému Pesachu a v mnoha jazycích to ostatně zůstalo přímo ve jménu svátku: Pascha, Pâques a podobně. Samotné anglické Easter a německé Ostern mají nejistou etymologii a moderní odborný konsenzus se přiklání spíš k jinému vývoji než k jednoduché linii „od Ishtar k Easter“. V každém případě tvrzení, že by křesťanské Velikonoce byly prostě převlečeným babylonským kultem Ishtar, neodpovídá tomu, co historické prameny a jazyk opravdu unesou.

Vejce: starý symbol, ale ne výhradně „pohanský“

Vejce je další oblíbený terč zjednodušení. Ano, vejce je starý symbol života, plodnosti a obnovy a jeho vazba na jaro je velmi přirozená. Ano, zdobená vejce se v různých kulturách objevují dávno před moderními velikonočními zvyky a například v perském okruhu jsou barevná vejce spojena s jarním svátkem Nowruz. Jenže právě tady je důležité nepodlehnout potřebě označit vejce buď za „pohanské“, nebo za „čistě křesťanské“. Pravdivější je říct, že jde o mimořádně silný a univerzální symbol nového života, který si různé tradice osvojily po svém. Křesťanství si ho nepůjčilo jako cizí dekoraci; dalo mu vlastní výklad. Ale ani předkřesťanský svět na něj nemá výhradní patent.

Tohle je ostatně dobré pravidlo pro celé jaro: nejzajímavější symboly bývají právě ty, které přežijí změnu náboženství i změnu společenského řádu. Oheň, vejce, zelená větev, voda, návrat světla — to všechno jsou obrazy natolik silné, že se umějí znovu usadit v různých tradicích. Když je tedy najdeme zároveň ve folkloru, v křesťanském prostředí i v novodobých slavnostech, není to důkaz spiknutí ani krádeže. Je to spíš důkaz toho, že lidé mají po staletí podobnou potřebu nějak pojmenovat návrat života.

Křesťanství nepřišlo do prázdna, ale to ještě neznamená, že je všechno převlečené pohanství

Další časté zjednodušení zní: církev prostě vzala pohanské svátky a přebarvila je na křesťanské. Občas se to podává skoro jako jediný mechanismus dějin. Jenže realita byla mnohem složitější. Křesťanské Velikonoce stojí především na příběhu Ježíšovy smrti a vzkříšení a na vazbě k židovskému Pesachu. To je jejich vnitřní náboženský základ. Zároveň ale křesťanství opravdu vstupovalo do světa, který už měl svůj kalendář, své sezónní rituály a své lidové zvyky. V praxi tedy nedošlo ani k čistému „vymazání starého“, ani k prostému „přeznačení všeho starého“. Spíš k dlouhému prolínání, v němž se něco ztratilo, něco přežilo a něco dostalo nový význam.

To je mimochodem mnohem zajímavější než laciné titulky. Místo představy, že existovala jedna čistá pohanská verze jara a pak jedna čistá křesťanská, je poctivější vidět evropské dějiny jako dlouhé vrstvení. Na stejném místě mohl stát kostel, vedle něj jarní obchůzka, v domácnosti barevná vejce a v krajině dávno starší cit pro to, že po zimě se musí nějak slavnostně nadechnout i země.

Co je tedy mýtus a co je reálný historický základ?

Kdyby se to mělo shrnout úplně přímo, vypadalo by to asi takto:

• Reálný historický základ mají staré jarní a sezonní obřady, ohně, zelené větve, obchůzky, vyhánění zimy a vítání nového vegetačního období.

• Reálný základ mají i konkrétní lidové tradice jako vynášení Morany nebo májové slavnosti, i když u nich ne vždy umíme přesně doložit každý krok zpět do předkřesťanské doby.

• Mýtem nebo přinejmenším přehnaným tvrzením je představa, že vše velikonoční pochází z jedné dávné bohyně jara a že zajíček s vejci je její bezpečně doložené dědictví.

• Mýtem je i zkratka „Easter = Ishtar“. Zní chytře, ale historicky neobstojí.

Jak to celé prožít bez kýče i bez falešné jistoty

Možná je nakonec nejhezčí právě to, že jaro nepotřebuje falešné starobylé legendy, aby bylo silné. Úplně stačí vědět, že lidé po staletí opravdu cítili potřebu vítat světlo, zeleň a nový začátek nějak obřadněji než jen převrácením listu v kalendáři. To je historicky pravděpodobné, lidsky srozumitelné a pořád živé. A když si k tomu dnešní člověk přidá trochu poctivosti — tedy ochotu říct „tohle víme“ a „tohle už je spíš hezká domněnka“ — dostane z dějin víc než z tisíckrát sdíleného memu. ([Encyclopedia Britannica][1])

Jaro má pohanské kořeny v tom smyslu, že dávné předkřesťanské společnosti opravdu slavily jeho příchod, chránily úrodu, pracovaly s ohněm, vodou, zelení a symboly života. Nemá je ale v té zjednodušené podobě, kde se všechno vysvětlí jednou bohyní, jedním zajícem a jedním univerzálním „tajemstvím, které vám škola neřekla“. Skutečné dějiny jsou méně efektní, ale mnohem bohatší. A právě proto stojí za to je nechat mluvit bez přikrášlení.